Příběhy hvězd (2)

27. listopadu 2012 v 14:55 | Aravis |  PPP - Příběhy hvězd
Uběhl měsíc a máme tu další pokračování Polarina příběhu :)) Doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit.


Naděje dnes neumírá

Nebýt mého neustálého strachu z lovců, byla by to nádherná noc. Na obloze zářily hvězdy, kterým se konečně povedlo prodrat se skrz husté a temné mraky, ticho lesa bylo jen sem tam narušováno houkáním sovy nebo vytím vlků.

Seděla jsem opřená o strom a pozorovala svého starého přítele.

Byla jsem strašně ráda, že jsme se potkali. Nás, padlých, není mnoho a je téměř zázrak potkat někoho, kdo ví kdo jste. A ještě větší, když je to váš nejlepší přítel.

Mlčeli jsme a naslouchali zvukům, které k nám donášel vítr. Lovci se vzdalovali a už je téměř nebylo slyšet. Samozřejmě, že to mohou jen předstírat. Ale neustálá ostražitost začínala být únavná.

Zadívala jsem se na Rega. Kdybych ho hodnotila podle lidských měřítek, musel by mi připadat krásný. Krátké černé vlasy, snědá pleť a výrazné, smějící se modré oči, které prozařovalo tajemné světlo vycházející ze zorničky. Škoda, že se na něj nedokážu dívat lidskýma očima.

"Povíš mi, co se stalo?" zachytil můj pohled.

"Není to nic, co by tě mělo zajímat." zašeptala jsem a zadívala se do lesa za něj. Nechtěla jsem na to vzpomínat...

"Prosím. Nechci přeci tolik, ne?"

Ach, kdyby jsi jen věděl, kolik toho po mě chceš, Regi. Už teď mě nutíš vzpomínat si na ten den... na tu noc...

Ale i přes všechnu bolest, kterou jsem cítila, mi připadalo fér mu to povědět. Až do teď nenápadná a zakřiklá potřeba se někomu svěřit rychle nabývala na síle.

"Já... povím ti to." řekla jsem, s pohledem pořád upřeným do lesa. "Ale ty mi pověz, co se stalo tobě. Chci pravdu, ne smyšlené báchorky a drby, které se nahoře šířily."

"Dobrá... Mám začít?" Byl tak klidný... skoro až nepřirozeně. Jako by mu to vůbec nebylo líto. Jako by byl rád, že už není mezi svými.

"Ano." zašeptala jsem a podívala se na něj. Mít tak jeho klid...

"Můj příběh není zajímavý. Je stejný, jako příběhy ostatních. Když jsem před několika lety byl tam nahoře a jako vždy se staral, aby lidi nechytila Tma, narazil jsem na jednu dívku. Byla krásná a chytrá. Pozoroval jsem ji několik dní. Byla z chudé rodiny, každý den se vracela domů až pozdě večer a já se staral, aby nezabloudila. Nic víc jsem pro ni konec konců udělat nemohl. Ale znáš to. Tma si vždy najde snadné cíle, jako je ona. Opuštěné, nešťastné... A tak se jedné noci stalo, že Katrin - tak se jmenovala - sešla ze své obvyklé cesty a následovala přízraky Tmy, které ji vedly přímo do hlubokých a zrádných bažin. Nemohl jsem se na to dívat. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Rozhodl jsem se, že ji zachráním, navzdory všemu, co nám o Tmě říkali. A tak jsem tmu zahnal a dovedl Katrin zpátky na cestu. Jenže mě to stálo příliš mnoho sil. Počítal jsem s tím, to ano, ale přeci jsem nečekal, že to bude tak... náhlé a bolestivé. Vždyť víš jaké to je. Prostě jsem, no řekněme omdlel a pak jsem se probudil a padal. Padal, padal, padal. Trvalo to dlouho. Příliš dlouho. Když jsem se konečně ocitl na zemi, psal se rok 1918 a končila 1.světová válka. 1918!!! Nechápal jsem to. Do teď to pořádně nechápu. Vždyť Katrin žila v roce 1863... Byl to pro mě šok. Nevěděl jsem co dělat, jak se chovat... A tak netrvalo dlouho a našli mě. Lovci. Od té doby jenom utíkám. Můj život není nic. Jen strach a bolest." ukončil Reg svůj příběh.

Po celou dobu jsem se mu dívala do očí. Hledala jsem sebemenší náznak bolesti, smutku. Jeho oči byly smutné. Měl podivný pohled. Bylo na něm vidět, že se ztrácí ve svých vzpomínkách, že pláče nad svou ztrátou. A přece se to všechno snažil popřít, zapomenout.

"A co ty? Dočkám se konečně toho tvého příběhu?" přerušil tok mých myšlenek Reg otázkou, na kterou jsem se těšila a které jsem se zároveň z hlouby duše obávala. Ale nedalo se nic dělat, slíbila jsem mu to a navíc jsem doufala, že se mi aspoň trochu uleví.

"Můj příběh? To je trochu velkolepý název pro to, co se mi stalo. Vždyť víš jaká jsem. Nebo spíš, jaká jsem byla. Nenápadný snílek, uznávající úlohu hvězd a nade vše respektující pravidla. Ale jednoho dne se všechno změnilo. Bylo to podobné jako to, co se stalo tobě. Potkala jsem kluka. Vlastně ne. Uviděla jsem kluka, možná by bylo přesnější muže. Byl... jak jen to popsat? Když jsem ho spatřila, bylo mi jasné, že musí být velmi milý, přátelský, statečný... Prostě dokonalý. Byl to anglický voják, naprosto odevzdaný svému povolání. Myslím, že byl dokonce poručíkem. Jakmile jsem ho potkala, vše se změnilo. Můj život získal nový, úplně jiný směr. Věděla jsem, že jsem našla spřízněnou duši, někoho, s kým bych dokázala strávit celý svůj nesmrtelný život. Jenže jak může hvězda milovat člověka? Vždyť jsme tak odlišní. Velmi dlouhou dobu jsem se zabývala tím, co je pro mě důležitější a nikdy jsem se tak docela nerozhodla. Ale jak už jsi řekl, Tma si je vždycky najde. A tak byly všechny mé dosavadní priority během minuty zničeny. Tma si jej našla.

A já nebyla... nebyla jsem dost silná. Nedokázala jsem ji zastavit." po tvářích mi stékaly slzy. Cítila jsem znovu všechnu tu bolest, znovu se mi vracely staré výčitky svědomí. Ale věděla jsem, že teď už musím říct všechno. "Když jsem se ho pokusila zachránit před Smrtí ve Tmě, vyčerpala jsem všechny své síly... zbytečně. Zemřel. Nepomohla jsem mu. Byla jsem příliš slabá, příliš vyděšená z pouhé myšlenky na jeho smrt. Nedokázala jsem mu pomoci. Dál už to znáš. Padla jsem. Ze závratných výšin až na samotné dno. Sotva jsem však spatřila první ranní paprsky Slunce, sotva jsem poprvé otevřela oči, našli mě lovci. Od té doby jen utíkám. Jako ty." šeptem jsem dokončila své vyprávění a utřela si slzy, které se mi neovladatelně koulely po obličeji. Kromě smutku jsem teď cítila i podivnou směsici strachu a úlevy. Ale na strach jsem byl zvyklá. Byl to můj věrný společník.

"Nikdy bych neřekl, že zrovna ty se zamiluješ do člověka." objal mě Reg.

"I mistr tesař se někdy utne." zamumlala jsem a pokusila se o úsměv.

"Jak se jmenoval?"

"Mark Johnson." povzdechla jsem si a z očí mi vytryskl nový proud slz.

"Víš," vzal mě za ramena a zadíval se mi do očí "myslím, že bychom měli začít od začátku. Oba. Žít jako lidé, najít si rodinu, přátele... Chodit do školy jako normální teenageři. Byla jsi vůbec někdy ve městě?"

"Ne." zavrtěla jsem hlavou. Ta otázka mi přišla zbytečná. Já a ve městě plním lovců? Nezbláznil se?

"Tak do něj teď půjdeš poprvé." rozhodl. "Bude se ti líbit. Je v něm spousta světla a lidí. Normálních lidí, ne lovců."

"Chytí nás." namítla jsem.

"Ne. Proč by nás hledali ve vlastních řadách?" usmál se. Jeho úsměv měl zklidňující účinek. Náhle jsem měla pocit, že je vše možné, že život by mohl být něco jiného než strach a utíkání.

"Myslíš, že máme ještě naději?" zašeptala jsem a zadívala se na hvězdy.

"Ano. Naděje přeci nikdy neumírá. A rozhodně ne dnes."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 27. listopadu 2012 v 16:10 | Reagovat

Mooooooc se ti to povedlo, píšeš zajímavě.. ;-)  :-D

2 Lucy Lucy | Web | 27. listopadu 2012 v 18:46 | Reagovat

Zajímavé, moc zajímavé. Těším se na pokračování :-)

3 Deli Deli | Web | 27. listopadu 2012 v 20:01 | Reagovat

Krásne! Prečítala som si ja prvú kapitolu a príbeh ma hneď zaujal. Ja som totálne magor na fantasy:D:D Dúfam, že ďalšie pokračovanie bude skôr, mesiac čakať nevydržím :-D

4 knihofil18 knihofil18 | Web | 28. listopadu 2012 v 21:15 | Reagovat

Páni, to ukončenie! Naozaj skláňam poklonu, že vieš niečo také napísať... doslova som mohla cítiť bolesť, ktorú tvoje postavy prežívali. Ostáva mi len čakať na NikuRoovy, kým neprezradí ďalšiu tému kapitoly...
Mimochodom, to ukončenie kapitoly je dokonalé. :) :) A som zvedavá na pokračovanie.
Budem ti fandiť.

5 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 17:48 | Reagovat

Wow! Tak to bolo krásne. Tak dojímavé, smutné a... Zahralia si mi na city. Súcitim s jedným aj druhým, ich príbehy doposiaľ boli škaredo tragické. Ale ako si nádherne povedala na konci, všetko sa môže zmeniť. Nádej umeira posledná. Obom želám veľa šťastia a tebe... Veľa voľného času a poriadnu múzu nech čo najskôr napíšeš pokračovanie! Ty... Pekne pekne, až na pár častejšie sa za sebou opakujúcich sa slovíčiek je to opäť jedno krásne dielko, ktoré čitateľa dostane na prvé prečítanie. Aj na to ďalšie a ďalšie a ďalešie.... Krucipísek! Ty si to napísala tak úžasne! Ešte trošku a rozplačem sa... Ach.

6 Zoey Zoey | Web | 30. listopadu 2012 v 16:00 | Reagovat

Moc krásné a moc povedené!!! :-)  :-)  :-)

7 Daine Daine | E-mail | Web | 2. prosince 2012 v 10:52 | Reagovat

Krásna kapitola :D Som zvedavá ako sa začlenia medzi ľudí. Zbožňujem podobné témy. I keď ako som už tuším písala o hviezdach som ešte nikdy nič nečítala :D O to je to zaujímavejšie.

8 Jass Jass | 21. září 2013 v 18:29 | Reagovat

Úžasné, už dlouho jsem nečetla nic, co by mě tak zaujalo... už se těším na další kapitolku. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama