3) Vzpomínka

22. září 2012 v 15:21 | Aravis |  Desire for love
"Jsi to ty?" zazněla tichem panujícím v pokoji sestřina otázka. Pohlédla jsem do jejích modrách očí, které jako dva reflektory zářily ve tmě této noci. Dívala se na mě a z jejího výrazu šlo poznat, že neví, jestli má mít strach nebo radost. Co ale bylo v ten moment důležité - viděla mě. Už bylo pozdě, nedalo se s tím nic dělat. Mohla bych sice utéct a nechat ji, aby si myslela, že jsem byla jen sen, ale to jsem nechtěla. Bylo to moje poslední setkání s ní, poslední rozhovor...
A tak jsem přikývla.


Monika už na nic nečekala a rozběhla se přímo ke mě. Cestou zakopávala o svou příliš dlouhou noční košili. Tedy o mé tričko, které jsem obvykle nosila k legínům.
Když ke mě konečně doklopýtala, vrhla se mi kolem krku.
"Věděla jsem, že přijdeš." zašeptala.
Klekla jsem si na zem, abych jí viděla do obličeje.
"Nejsem tu napořád." odvětila jsem a utřela těch pár sliček, které se jí kutálely po obličeji.
"Jsi." namítla tím svým roztomile panovačným hláskem a pokusila se mě uškrtit svým objetím. Jenže já ji téměř necítila. Tiskla se ke mě tak důveřivě a vůbec netušila, že kdyby jsme se potkali před několila měsíci, už by byla mrtvá. Zabila bych ji. Ale... doopravdy bych to dokázala? Zabít svou malinkou, důvěřivou sestřičku?

"Odnes Moniku nahorů." křikla na mě máma a odešla pro další tašku s nákupem.
"Já?? Proč já? Je strašně těžká." brblala jsem a zvedala ségru do náruče. V tom přišel táta.
"Protože má vyvrtlý kotník a nemůže chodit. Navíc, co by jsi neudělala pro svou milovanou sestřičku?" odůvodnil a položil na zem tašky tak nešikovně, že se jejich obsah okamžitě vysypal. Zaklel. "A pak to tady ukliď."
"Jooo jasně. Ani udělej tohle, Ani udělej támhle to. A co takhle poprosit?!"
"Prosím." špitla Monika a udělala na mě psí oči.
"Hele nech toho. Moc dobře víš, že tohle na mě neplatí." Kecám. Platí.
Monika to ale nevzdala a připojila k očím i kouzelný úsměv a tak mi nic jiného nezbylo.
"Kam to bude vaše Veličenstvo?"
"K tobě do pokoje!" zavelela.
Tak to tady bylo vždycky když byla Monika nemocná. Zabrala moji postel a já jí musela číst pohádky dokud neusla. Pak jsem měla právo vyspat se na podlaze. Věřte nebo ne, malý děti jednou ovládnou svět.
Vyšla jsem po schodech nahorů, nějakým zázrakem se mi podařilo otevřít dveře a celá udýchaná jsem Moniku vyklopila na postel.
"Au." zaprotestovala.
"Nějaký problém?".............

"Že neodejdeš?" zaprosila sestřička.
"Ale já musím."
"A vrátíš se..?"
"Ne."
Na to se Monika dala do pláče.
"Pššš." těšila jsem ji. "Jednou se zase uvidíme."
"Kdy?" zeptala se a v jejích očích zasvítila naděje.
Neodpověděla jsem. Nevěděla jsem, co jí na to říct. A nechtěla jsem lhát. Jednou se zase uvidíme... to byly jen slova. Slova, kterými jsem ji chtěla utěšit. Pak mě něco napadlo.
"Až budeš větší." slíbila jsem. Až bude větší, pochopí to. Zapomene. Bude si myslet, že jsem byla jen sen.
"Slibuješ...?"
"Ano." to jediné slovo mě stálo tolik námahy.... "Už musím jít." zašeptala jsem.
"Ne." Měla zase slzy na krajíčku. A tak jsem udělala to jediné, co mě v danou chvíli napadlo.
Zvedla jsem ji a odnesla do postele. Důkladně jsem ji zabalila do peřiny a zašeptala jí do ucha.
"Musím jít. Jestli teď nepůjdu, už se nebudu moct vrátit. Teď jdi spát. Zítra musíš do školy."
"Dobře." řekla a z jejího hlasu šel vyčíst její smutek.
U dveří jsem se zarazila.
"A o tomhle nikomu neříkej."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Daine Daine | Web | 22. září 2012 v 16:59 | Reagovat

Mám slzy na krajíčku. To bolo také krásne. :-(

2 Aravis Aravis | Web | 22. září 2012 v 17:03 | Reagovat

[1]: Děkuji :) :D Já bych tedy neřekla, ale protestovat nebudu :) Jenom si myslím, že mi tak nějak nejde popisování sourozeneckých vztahů... :D
Snad na tom nejde poznat že jsem jedináček.. ;) :D

3 Daine Daine | Web | 22. září 2012 v 17:45 | Reagovat

Ty tiež ? :D Ale naozaj !!  Keby nepovieš, nenapadlo by ma to :D

4 Lucy Lucy | Web | 23. září 2012 v 13:58 | Reagovat

já mám taky mladší sestru, a náš vztah je podobný-občas mám chuť jí zabít, ale někdy...je prostě úžasně roztomilá :-D

5 Alea Alea | Web | 24. září 2012 v 17:38 | Reagovat

Úžasné... ale smutné. A rozhodně není poznat, že jsi jedináček :D, neboj.

6 Aravis Aravis | Web | 24. září 2012 v 17:52 | Reagovat

Děkuji :) vám oběma ;) až budu něco psát příště, vmáčknu tam nějakého staršího sourozence :D už se na to těším :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama