2) Zpátky do minulosti (2.část)

15. září 2012 v 20:21 | Aravis |  Desire for love

Vešla jsem dovnitř a zaútočily na mě mé vlastní vzpomínky.
Byla jsem doma. A přece jsem sem nepatřila.
V prvním okamžiku jsem chtěla zakřičet "Mami, jsem doma!" jako jsem volala pokaždé, když jsem se vrátila domů. Jenže já tady už nejsem doma.
Zavřela jsem dveře jak nejtišeji to šlo, ještě jednou se rozhlédla kolem a vešla do obývacího pokoje.
Vlna nostalgie mě přinutila si sednout do křesla u krbu. Do MÉHO křesla u krbu. Kdo ví, jestli tady teď někdo sedává.
Upoutala mě fotka, zklopená a položená na stole a tak jsem ji zvedla.
Na té fotce jsme byli my. Táta, máma, ségra a já. Do očí mi vhrkly slzy. "Moniko..." zašeptala jsem do ticha jméno své sestry.
Co tu vlastně dělám?! Ještě mě někdo uvidí! Achjo, co od tohodle sakra čekám? Proč se hrabu v minulosti? Pro ně jsem mrtvá... a konec. Pro ně už prostě neexistuju.
Položila jsem fotku zpátky na stůl. Chvíli jsem jen tak zírala do blba, ale pak jsem se zvedla a vydala se ke schodům.
První, druhý, třetí, čtvrtý schod vynechat - vrže a sedmý taky.
Konečně jsem stála na začátku malé kruhovité chodbičky. Byly tu 4 dveře. Do ložnice, do koupelny, do Moničina pokoje... a do pokoje, kde jsem kdysi spávala já.
Otevřela jsem dveře a zůstala v úžasu stát. Čekala jsem... já nevím, že bude všechno vyklizené?
Jenže všechno bylo úplně stejné. Stejné jako v den kdy jsem.... no nic.
Udělala jsem pár kroků a ocitla se uprostřed pokoje. Odtud jsem měla skvělý výhled na všechno v mém pokoji.
Postel zůstala neustlaná. Na stole se povalovaly tužky a pera, na nedokončeném úkolu z matiky ležela hromada učebnic. Na nástěnce byly fotky. Spousta fotek. Fotka naší třídy, fotka mě a Moniky, fotka mých kamarádek.
Naproti tomu když jsem se otočila na druhou stranu pokoje, uviděla jsem knihovny, téměř přetékající knihami, které ale byli i tak úhledně poskládané. Každá tu měla své místo.
Po chvíli mi došlo, že už zase brečím. Ty pocity, když se vrátíte do svého pokoje po dvou měsích, během kterých jste si mysleli, že už nic tak známého neuvidíte se popsat nedají. Ani se o to nebudu snažit. Není nutné aby každý věděl jak mi teď je. Příšerně. Ale pššš.
Vrátila jsem se zpátky na chodbu. Už jsem ten příval vzpomínek nemohla vydržet. Chtěla jsem utéct a přece...
Přece mě neco táhlo do dalšího pokoje. Do pokoje mé sestry. Tak strašně jsem toužila pohlédnout ještě jednou, naposled na usměvavou tvář své sestřičky, že jsem prostě nemohla (a možná ani nechtěla) odolat.
V pokoji mé sestry se také nic nezměnilo. Možná ponožky, válející se na zemi, ale i o tom dost pochybuju a zkoumat to radši nebudu. Co kdyby náhodou...
Přešla jsem přes pokoj a zastavila se až u Moniččiny postele. Tiše jsem se posadila na její okraj a mlčky pozorovala svou spící sestřičku.
Spánek. Chybí mi. Ten pocit, že alespoň na pár hodin můžu uniknou před realitou... Záviděla jsem jí ho.
Monika mi byla velice podobná. Vypadala úplně jako já v šesti letech, tedy v jejím věku. Obličej, kterému kralovaly teď zavřené světle modré oči rámovala záplava hnědých vlasů.
Moji ségru budou jednou kluci zbožňovat. Vlastně, když tak uvažuju, ono už ji zbožňuji. Jenže zatím jen takovou tou čistou dětskou láskou, netoužící po ničem jiném, než ji držet za ruku. To jí vlastně taky závidím.
Dívala jsem se na ni a minuty plynuly. Nakonec jsem to opet vzdala.
Přešla jsem k otevřenému oknu a nechala na sebe foukat svěží vzduch.
A v tom se stalo něco, co jsem si nikdy nepřipustila, že by se v takovéhle situaci mohlo stát, i když to vlastně bylo úplně jasné.
"Ani?"
Má sestra se probudila.

Doufám, že se vám kapitola líbila :)
Každý kometář mě potěší. Ne, nebudu to psát. To je přeci jasné ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | Web | 15. září 2012 v 20:28 | Reagovat

To je krásný:) těším se na pokračování.

2 Marillë Marillë | Web | 15. září 2012 v 22:37 | Reagovat

Nádherný, je mi Anny trochu líto. Neumím si představit, že bych takhle přišla-nepřišla o rodinu. Pokračování! Zajímá mě, jak se vykroutí z to, že ji sestra viděla :-? Tak rychle piš, piš!

3 Aravis Aravis | Web | 16. září 2012 v 0:40 | Reagovat

Děkuju vám oběma ;)
Samozřejmě se budu snažit co nejdřív napsat další díl, v hlavě ho mám, ale trápí mě čas... :// ;)

4 Daine Daine | Web | 16. září 2012 v 7:54 | Reagovat

Krásne smutné. Keď som len začínala s érou upírou, čo bolo asi pred štyrmi rokmi? a predstavovala si aké úžasné by bolo žiť večne, nikdy som nepomyslela na tie už nie príjemné vedľajšie účinky. Napr. strata najbližších. Viem, že uvažovať o tom je naprosto šibnuté, ale som dieťa s veľkou fantáziou :D

5 Aravis Aravis | Web | 16. září 2012 v 12:17 | Reagovat

[4]: Já jsem nad tím takhle taky nepřemýšlela, tedy až do doby, než jsem založila tento blog a začala prohrabávat staré poznámky. Tam jsem našla tenký sešitek s příběhem o Anně, psala jsem ho asi v deseti, takže kvalita nic moc, ale přepsala jsem ho a nějak jsem začala uvažovat o tom, že upírské love story píšou všichni... a tak jsem přišla na její rodinu... a na Erika.
Ne všichni jsou tím, kým se zdají být...
:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama