XII. Dokázat nemožné, 2.část

30. srpna 2012 v 17:33 | Aravis |  Princezna a čarodějka
Lily
U mostů jsme přenocovali a ráno se rozdělili na dvě skupinky. Obrovská armáda... a pak já a dvacet rytířů princezny Ismiry. Podle plánu jsme vyrazili podél řeky hledat kanál.
Bohužel jsme ho našli. Ta velká smradlavá díra ve svahu se nedala přehlédnout. Smrdělo to hrozně už tady, tak jak hrozný to asi bude uvnitř? Fuj...
Přetavila jsem mříž a naskytl se mi nevábný pohled na tunel plný no.. hoven. Omlouvám se, slušně se to říct nedá. Blééé. Tak tam nejdu.
Rytíři asi postrádali čich i zrak, protože tam okamžitě vlezli a otočili se na mě, jakože proč nejdu. Dobře. Nemají čich, zrak a asi jsou i trchu natvrdlý. Budu muset provést očistu.
"Vylezte." nehýbali se. "Nebudu to říkat dvakrát!" dodala jsem.
Můj tón jim asi napověděl, že to myslím vážně a tak vylezli. Zavřela jsem oči a natáhla ruce k vodě. Po chvíli začala stoupat. Nasměrovala jsem ji do kanálu a ona se jím prohnala jako splašený kůň. Pak jsem si uvědomila, že se bude muset někudy vrátit a jen tak tak jsem stihla uhnout před vlnou splašků. Chudák Illiaská řeka. Otočila jsem se a uviděla zaražené pohledy rytířů. Prohlédla jsem si je a... To né! Měla jsem co dělat abych se nerozesmála. Ti tupci neuhli!
Vešla jsem do, teď už trochučistějšího, ale pořád stejně smradlavého tunelu a otočila se na ně "Tak jdete?" asi si o mě nemysleli nic hezkého, ale v dané situaci mi to bylo jedno. Hlavně, že mi zvedli náladu.
Cesta kanálem mi připadala nekonečně dlouhá a navzdory mému průplavu neuvěřitelně smradlavá. Nedelaeko ode mě se něco pohlo. To byla... KRYSA!! Pomoooc! Přitiskla jsem se ke zdi, abych byla co nejdál od ní, ale vzápětí jsem ode zdi odskočila, protože jsem si uvědomila, že je celá ulepená od... brrr. Nemysli na to! Napomenula jsem se.
Plahočili jsme se kanálem snad dvě hodiny a riskovali jsme odhalení, když jsme skrz mříže nakukovali ven, abychom zjistili kde jsme (všimlo si nás jen jedno děcko "Mamiiii. Tam dole jsou nějací lidéééé!" vřískalo a vrhalo na nás vzteklé pohledy. Tak jsem na něj vyplázla jazyk a šly jsme rychle dál.)
Nakonec jsme ale našli to, co jsme hledali. Přetavila jsem bezpečností mříže a vylezla ven. Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Takže můj plán vyšel. Dala jsem zanmení rytířům a oni vylezli. Smrděli jsme všichni.
Pak jsme se rozdělili na dvě skupiny. Dvacet vojáků a já. Ne, nemusíte se ptát, já to samozřejmě zvládnu sama.
Roběhla jsem se temnou chodbou dolů, k celám.
Na stráže, tedy stráž, jsem narazila až na konci chodby. Chudák, vypadal celkem zamteně.
"Co tu děláte? Okamžitě jděte pryč."
Usmála jsem se "Mám jít pryč?"
"A.ano."
"Ne nemám. Nebo snad ano?"
"Ne."
"Chtěl si mi dát klíče, že?"
"Samozřejmě." podal mi klíče. Lehké. Skoro nudné.
"Děkuji." usmála jsem se. " A také jsi mě chtěl dovést k princezně." napověděla jsem mu.
"Ano." řekl a rzešle se směrem k celám.
"Zde, madam." zastavil se.
"Děkuji. Nejsi unavený?"
"Ne, madam."
"Pleteš se. Jsi unavený. Chce se ti spát" přejela jsem mu rukou přes oči a on se sesul k zemi.
Takže si zhrneme mé schopnosti: ovládám oheň, vodu a vítr, umím létat a manipulovat s lidmi. Připadám si jako superhrdina.
Otočila jsem se k cele. Všichni spali, jen nějaký člověk na mě zíral.
"Možná, že jsem se ho měla zeptat, který je to klíč." zamumlala jsem. Chvíli jsem zkoušela najít správný klíč, pak jsem se na to ale vykašlala a zámek jsem jednoduše roztavila. Cítila jsem se unavená.
Všechny jsem probudila.
"Auressel? Co tu děláš?" jsem tu na dovči, co asi?!
"Taky tě ráda vidím." usmála jsem se. "Pojďte."
Vyvedla jsem je na chodbu a pokračovala směrem, kterým jsem přišla.
"A co máma?" ozvala se Aine. Ismira se na mě vyčítavě podívala.
Povzdychla jsem si. Jednou princezna, pořád princezna. Přistoupila jsem k mřížím a roztavila je. Zjevně jsem superhrdina s malou výdrží. Chce se mi spát... Zatřepala jsem hlavou, abych se probudila.
"Tak ji sakra někdo vemte! Nebo ji mám táhnout já?" vyjela jsem na ně.
"Pššš." udělala Ismira.
"Obyčejné děkuji by stačilo." odvětila jsem a odešla.
Po chvíli jsem uslyšela, že jdou za mnou.
Vylezli jsme na vězeňské...hm..nádvoří? Kde na nás už čekali Ismiřiny rytíři. Ti se samozžejmě uklonili princeznám a královně a pak se, k mému úžasu podívali na mě.
"Auressel! Velice ti děkujeme."
"Hm... není zač, ale myslím, že bychom odtud měli vypadnout."
"To nebude nutné." řekl jeden z nich. Když uviděl naše poněkud nechápavé výrazy dopověděl "Satirika byla dobyta."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daine Daine | Web | 30. srpna 2012 v 19:20 | Reagovat

Fu a teraz som mimo :D Úžasné, len rýchlo ďalšiu kapitolu. :-D

2 Aravis Aravis | Web | 30. srpna 2012 v 20:28 | Reagovat

[1]: Děkuju... nic nebude, dokud nenapíšeš další kapitolu ty! :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama