XI. Lily se zbláznila

27. srpna 2012 v 10:05 | Aravis |  Princezna a čarodějka
Ismira
"Mami!" vykřikla Aina dřív než jsem jí zacpala pusu.
"Pššš." zašeptala jsem a nechala ji mluvit.
Je tady. Má matka. Tady, ve vedlejší cele. Ach bohové, proč? Proč já? Proč Aina? To jste tu malou holčičku nemohli ochránit před utrpením?
Ta "malá holčička" měla zjevně úplně jiné starosti.
Seděla u zdi, ve které byla malá díra a šeptala. "Mami? Maminko jsi tam?"
"Aino! To jsi ty? U všech bohů, co tu děláš?!" hrozila se má matka.
"To je dobrý mami "vzlykala " jsem tu s Ismirou." dodala a protáhla otvorem ruku.
"Mami, maminko..." šeptala pořád dokola jako nějaké zaříkávadlo.
"Ismiro...?" ozval se hlas mé matky. Hlas plný naděje. To bylo poněkud divné.
"Ano mami?
"Dovedu si docela dobře představit, proč jsi tu ty, ale proč jsi do toho zatáhla i Ainu?"
Tohle bylo mé mámě o dost podobnější.
"Ehm... já..no" koktala jsem, dokud mě nezachránila Aina.
"Já jsem si přála jít s nimi. Nechtěla jsem zůstat v Elaru sama." vděčně jsem se na ni podívala. To si samozřejmě vymyslela. Byla to jen a jen moje vina, že je Aina teď tady.
V zadu v naší cele se něco pohlo. Rychle jsem se otočila. Byl to jen Taurus. Úplně jsem na ty tři zapomněla. Díky bohům byli tak taktní, že zůstali celou dobu zticha.
"Tohle si spolu ještě vyřídíme, mladá dámo." upozornila mě má matka a dál se věnovala Aině.
Povzdychla jsem si. Vězení matku vůbec nezměnilo. Malé části mé osobnosti to bylo líto, protože doufala, že si mě matka konečně začne pořádně všímat. To byla ale dost blbá a naivní část mé osobnosti. A pak, měla bych být šťastná - jsme všechny tři na živu. A už dlouho jsem od matky neslyšela nic tak milého jako to "Ismiro...?" kterým zjišťovala, jestli žiju.
Přešla jsem celu a posadila se k Mahtarinovi.
"Měl jsi pravdu. Měla jsem ji nechat v Elaru." zašeptala jsem.
"Kdo ví, co by se jí tam stalo" odpověděl mi.
"Právě že nic." povzdechla jsem si. Pak jsem usla. A poslední co jsem viděla byl smutný pohled Deracka s Taurusovou hlavou v klíně.
Lily
Draků bylo celkem sedm. Postupně jsem se je všechny naučila poznávat podle myšlenek.
Jejich vůdcem byl velký rudý drak. Jeho partnerkou byla malá, zelená dračice, které také byl, spolu se svou sestrou, která jí byla na šupinu (na vlas se v tomto případě nehodí) podobná, jedinou samicí v bouři (tak se říkalo stádu draků, pochopila jsem to až když jsme letěli, bylo to kvůli obrovskému hluku, který vydávaly jejich křídla v letu).
Dále tam byli dva modří, jeden zlatý a jeden fialový drak.
Nikomu z nich jsem neříkala jménem, protože mi nešly přes jazyk.
Poté, co se všichni shodli, že mě a elfům pomohou, naznali jsme, že musíme co nejrychleji zpět do Elaru.
A tak jsem se proletěla na drakovi. Bylo to něco úžasně neskutečného. A taky nepohodlného. Létat na drakovi, bylo něco jiného než se nechat unášet větrem, tak jak to umím já. Když letíte na drakovi, máte pocit, že... že nic není nemožné, že se vám nic nemůže stát. Samozřejmě sem nikomu z nich nikdy neřekla, že mě z toho letu všechno bolí, protože letět na drakovi je obrovská pocta. A navíc někteří byli ještě trochu naštvaní za tu sprchu.
Cesta před kouzelnou bariéru Elaru, kterou jsem otevřela svým talismanem, nám trvala asi půl dne. Vletěli jsme přímo nad jezero Elar.
Sebrala jsem odvahu a podívala se dolů. Krása toho pohledu mi vyrazila dech.
Jezero Elar bylo obrovské a celé se nádherně třpytilo. Hladina byla dokonale rovná, jen sem tam po ní přeběhla opuštěná vlnka, takže se jezero podobalo obrovskému zrcadlu.
Z jedné strany ho obklopoval rozsáhlý les, Nel-Meon, na který téměř navazoval o něco menší les, spíš lesík, to byl zase Hvozd. A u toho jsme také přistáli.
Zrovna jsem se chystala vejít do lesa (celkem mi to trvalo, jelikož mé sestupování z draka není právě dokonalé a já jsem si zaplavala...) když v tom se ke mě s křikem rozběhl nějaký elf, do teď schovaný mezi stromy. Lekla jsem se, protože elfové jsou většinou tišší a tenhle měl k tichu daleko. Vypadal spíš, jako by závodil v soutěži "Nejhlasitější elfský rockový zpěvák staletí". Po chvíli jsem v něm poznala jednoho z těch co se mě pokusili zajmout. Že by si mě zase spletli s vetřelcem? Ale proč by v tom případě upozorňovali na to, že tu nejsem sama? Podivná taktika.
Mezitím elf doběhl k nám. Nejdříve se poklonil drakům, pak se s uznáním v očích otočil ke mě.
"Jsme ti neskonale vděční za tvou pomoc, Auressel" řekl. Vida, takže mě poznal! Proč ale ten křik? "Jen se obávám, že tvá námaha byla zbytečná." Aááá tak proto tak ječel. Hm, moment, jak zbytečná?!
"Cože?"
"Lidé... lidé zajali princeznu Ismiru. Jsme ztraceni." aha. No, bóže, snad se tolik nestalo. Bez jedné namyšlené princezny to přežijem.
"Jak to?" zeptala jsem se, když jsem uviděla smutek v jeho očích.
"Princezna vyrazila do Arsforie ve stejný den jako vy do Avry. Každý večer k nám přilétal sokol jejícho společníka Mahtarina se zprávami o jejich cestě. Včera však nepřiletěl."
No to je toho, pomyslela jsem si. A hned jsem to také řekla. "To přece nic neznamená. Možná prostě zapomněl, nebo toho sokola někdo zastřelil. Proč hned vidět tak černě." elf jen kroutil hlavou.
"Lidé se nijak netají tím, že královnu i obě princezny Ismiru a Ainu drží ve vězené v SatiRice."
"Aha." sakra, tolik námahy pro nic? To teda ne!
"Tak proč na město nezaútočíte?"
"SatiRika je nejlépe opevněné město v celé Islandrii. Tu nikdy nedobijeme."
"No s tímhle pesimismem určitě ne, to je fakt." zamumlala jsem. Takže to celé bylo pro nic. Prozkoumání Avry, osvobození draků...mohla jsem klidně pomáhat babičce v obchodu. Nebo si zalézt pod most a utápět se v nějaké depresi. Ne pod most ne, někam jinam, do řeky vytéká spousta kanálů. Kanalizace! To je ono! Tak velké město nějakou mít musí, no ne? (No fuj. Asi jsem se z toho čistého vzduchu tady zcvokla.)
"Máte tady mapu SatiRiky?" vyhrkla jsem. On jen zmateně přikývl. "Ukažte mi ji."
Bože, budu potřebovat tuny deodorantů a osvěžovačů vzduchu. Jen dost pochybuju o tom, že elfové vědí co to je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám sem dát i mapu? :)

Ano. 100% (8)
Ne. 0% (0)

Komentáře

1 Daine Daine | Web | 27. srpna 2012 v 11:54 | Reagovat

Nikdy som nečítala poviedku s podobnou témou, ale začína ma to baviť. Teším sa na pokračovanie :D

2 Aravis Aravis | Web | 27. srpna 2012 v 13:22 | Reagovat

Pokračování bude, až mě přestanou bolet prsty ;) Jinak jsem ráda, že se ti líbí :) Teď zírám na tu anketu... jak se sem sakra dostala? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama