X. SatiRika

23. srpna 2012 v 10:33 | Aravis |  Princezna a čarodějka
Ismira
Snad posté jsem se ohlédla. Oni se pořád přibližují! To není možné.
Cítila jsem, jak se ke mě Aina vyděšeně tiskne. Už kvůli ní jsem musela zachovat klid. Moje malá Ainý... proč já ji sem tahala?
Budeme muset bojovat. Doženou nás, to je jasné. Možná, že kdyby jsme zaszavili, měli bychom alespoň nějakou šanci. Ano... To je to jediné co se teď dá udělat.
Dala jsem Mahtarinovi a Derackovi pokyn k zastavení. Snad ti dva na chvíli odloží své spory. I když jsem o tom dost pochybovala.
Farika se otočila čelem k vojákům a sklonila hlavu, abyhc mohla střílet. Napjala jsem luk a vystřelila několik šípů. A stalo se něco, co by nikdo z naší skupinky nečekal.
Minula jsem.
Z pěti střel jsem se trefila jen jednou. Jakto, sakra? Nikdy jsem přeci neminula.

Lily
"Takže...?" zeptala jsem se ještě jednou draků.
"Nežádáš málo." odmlčel se "Ale za elfů jsme se měli dobře. Pomůžeme ti, lidská dívko."
V ten okamžik bych nejradši udělala salto. Bohužel, nejsem zrovna sportovně nadaná.

Ismira
Už jsou tady. Tiskla jsem k sobě Ainu. "Co když se jí něco stane?"
"Nic se jí nestane, maličká. Nepřišli nás zabít, ale zajmaout." odpověděla na mou myšlenku Farika.
"No tos mě tedy uklidnila!." všichni se po mě otočili. Jejda, já mluvím nahlas?
To co se během následujících pár minut odehrálo jsem nevnímala. Jediné co mě napadlo bylo, že jsme se měli vykašlat na nenápadnost a vzít sebou pár mých rytířů. Pozdě.
Střílela jsem z luku dokud to šlo, ale pak mi ho jeden obvlášť drzý voják zlomil. Tak jsem vytáhla meč a pokusila se někoho zasáhnout. Nikdy jsem to s mečem moc neuměla a navíc jsem měla strach že zraním Ainu. Takže jsme brzy obě dvě skončili na zemi a málem nás ušlapali koně. Jak typické pro dvě princezny.
Mahtarin a Derack naproti tomu vypadali, že závodí, kdo je s mečem lepší. Vzhledem k mému dlouholetému přátelství s Mahtarinem, tohle nebude moc hezké, ale on je na tom s mečem jen o něco lépe než já. Vlastně se divím že je ještě pořád v sedle.
S Derackem měli větší problémy, než s námi třemi (Mahtarin spadl jen chvíli po tom, co jsem na to pomyslela. Snad to není moje vina). Ten kluk vypadal, jako by se narodil s mečem v ruce. A navíc mu pomáhal Taurus. Nevěřili by jste jak vyděšení byli jejich koně při pohledu na vlka.
Jeho šermířský um, ani Taurusův vzhled nám ale moc nepomohl a zachvíli jsme byli svázaní všichni čtyři.
Vlastně pět. Svázali Faričiny křídla. Taková urážka. Já být jí, tak je kopnu. Far to ale přijímala se svým obvyklým klidem. Taurus vyvázl jen s vodítkem, ale myslím, že to se mu taky moc nelíbilo.
Takže svázaní s rukama za zády jsme se měli posadit zpátky na naše koně.
Dodám snad jen to, že mě a Ainu tam nakonec museli vysadit.
A pak jsme jeli. Dle směru bych řekla že do SatiRiki.
Neměli jsme zavázané oči a tak jsem si je mohla dobře prohlédnout. Měli na sobě obyčejné brnění. Tedy skoro obyčejné. V místě, kde je srdce měli namalovány znaky v elfštině. Konkrétně "ebisej" což znamená pomoc. Lidé mezi sebou museli mít čaroděje. A také elfa, naznala jsem, když jsem pohledem sjela ke koním, kteří byli jednoznačně elfští. Elfského koně zkrotí jen elf, to je obecně známí fakt.
Jeli jsme a jeli....
...až jsme dojeli do SatiRiki. Pohled na město mi vyrazil dech. Bylo zdevastované. Elfská výzdoba domů byla pryč, nahradili ji lidské ozdůbky, mnohdy jich však bylo až moc na jednom domě.
Zničili nejkrásnější město naší říše.
SatiRika byla proslulá dvěma věcmi - svou krásou a svou věznicí. Typla bych si, že věznici nechali tak jak byla.
A k naší smůle jsem se nemýlila. Vyměnili akorát zámky. Takže netrvalo dlouho a byli jsme zavření. Já, Aina, Mahtarin, Derack, Taurus v jedné cele a Farika ve stáji s ostanimí koňmi.
Vězením se rozléhal nářek ostatních vězňů a vzlykot mé sestry. "Co s námi teď bude, Ismiro?" její tvář byla celá mokrá.
"Nevím." zašeptala jsem a utřela její slzy "To doopravdy nevím."
V tom vězení naplnil nový zvuk a všichni ztichli, jako kdyby na nic jiného nečekali. Někdo - nějaká žena - zpíval.

Na cestu dlouhou
právě teď se dát,
poháněn touhou,
o nic víc se nestarat.

Jen jet dál,
a nikde nestavět.
Jen jet dál
a neohlížet se zpět.

Do neznáma vydat se,
začít úkol nelehký,
jak už to tak bývá,
když si chceme splnit sny.

Ten zpěv se ozýval z vedlejší cely. A co víc, já ten hlas znala byl to hlas...

Báseň napsala Mo. a já jí moc děkuju, že mi dovolila ji použít :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama