VII. Město lidí

16. srpna 2012 v 9:56 | Aravis |  Princezna a čarodějka
Lily
Proklouzla jsem kolem vojáků u brány a vkročila do Avry. Na městu byl vidět vliv lidí a jejich strohé architektury. Obyčejné domy lidí sousedily s honosnými stavbami elfů. Elfské stavby musely každého bezpodmíněně okouzlit. Bylo na nich vidět, že si elfové váží přírody a žijí v souladu s ní.
Avšak všechno to nádherné zdobení už bylo z větší části osekané. Igrelijčané zjevně neměli přírodu zrovna v lásce.
Procházela jsem širokou ulicí a v duchu jsem si jako mantru opakovala "Přirozeně... hlavně přirozeně. Jsi člověk. Jsi jako oni a oni jsou jako ty."
Ulice po chvíli vyústila v tržiště. Proplétala jsem se mezi stánky a obchůdky. Kolem mě se ozývaly výkřiky prodavačů a prodavaček, které vychvalovaly zboží, které se v daném stánku nacházelo. Celým tržištěm se linula podivná směsice vůní, která by všude jinde působila jako zápach, ale tady lákala k nakupování. Už jsem byla skoro na konci toho nekonečného shluku obchodů, když v tom jsem uviděla malý, opuštěný stánek.
Prodávala v něm stará žena, shrbená až k zemi oblečená celá v černém. Prodávala šperky. Myslím že nebyly pravé, ale i tak byly až neuvěřitelně propracované.
A jeden z nich mi připoměl to dítě z dolu. Byl to takový složitý blankytně modrý náramek na kterém se lámalo sluneční světlo a vytvářelo tak duhu. Prostě jsem nemohla jinak než si ho koupit.
Sotva jsem zaplatila a odstoupila od stánku přihali se k němu vojáci. Lekla jsem se, že jdou po mě, ale oni místo toho popadli tu stařenku a nasadili jí pouta. Jeden z nich přistoupil ke mě.
"Madam, jste v pořádku?" rychle jsem si ověřila jeho pocity. Převažoval v nich strach o mě. Ten nic netuší.
"Ano. Co je s ní?" odvážila jsem se zeptat.
"To je elfská čarodějka! Koupila jste si od ní něco?" panebože. Lidé jsou tak naivní.
"Ne." zalhala jsem.
"To je dobře. To zboží je určitě prokleté." řekl a spolu s ostatními vojáky a stařenou odešel.
Vytratila jsem se do jednoho z malých hostinců kolem co nejrychleji to šlo. Na můj vkus to tady bylo střežené až moc důkladně.
Ismira
Když jsem přivedla Deracka k Mahtarinovi, Aině a Farice zachovali se přesně tak jak jsem čekala. V Mahtarinových očích jsem lehce poznala zhnusení, odpor, strach a nenávist. Oči mé sestry vyjadřovaly dětskou zvědavost, ale i strach z někoho neznámého. Ovšem Tauruse si okamžitě oblíbila. Nestačila jsem říct ani půl slova a už mu vysela kolem krku. Jo, moje ségra a zvířata. Toť kombinace. Farika vše přijala s nehraným klidem. Jako vždy.
Mahtarin se mě ani nesnažil odtáhnout a rovnou se do mě pustil. Přítomnost mé sestry a Deracka vůbec nebral na vědomí.
"Jak si to, u všech bohů, představuješ?!"
"No... ehm..." koktala jsem.
"Ty jsi ta nejnaivnější a nejblbější princezna všech dob! Přivést k nám člověka! To by doopravdy mohlo napadnout jen tebe!"
"Nejblbější?! Uvědomuješ si vůbec s kým mluvíš?!" křičela jsem "A co jsem asi tak měla dělat?! Nechta ho, ať nás vklidu dál stopuje? Zabít ho?"
"Jo, myslím že to by bylo nejlepší řešení!" odsekl.
"Copak to nechápeš? Kdybych ho zabila.... To bych se rovnou mohla narodit jako člověk!" řekla jsem mu a po chvíli vyštěkla "Jdeme! Kdo se nevyspal, má smůlu!"
Nasedla jsem na Fariku a vytáhla k sobě do sedla i Ainu, aby si na jejího koně mohl sednout Derack. Pak jsem bez ohlédnutí odjela.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 16. srpna 2012 v 19:47 | Reagovat

Krása...

2 Aravis Aravis | Web | 16. srpna 2012 v 20:15 | Reagovat

Thanx :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama