II.Princezna v azylu

23. července 2012 v 15:07 | Aravis |  Princezna a čarodějka
Lily
Vstoupila jsem do princeznina příjmacího sálu. Tedy výstižnější by asi bylo do vlhké, tmavé a napůl rozpadlé chajdy, ale buďme zdvořilí. Na konci této.. místnosti seděla na židli, která asi měla nahrazovat trůn, elfka. Zastavila jsem se a párkrát zamrkala. Ano, byla to ta elfka z mého snu. Uvědomila jsem si, že se na mě všichni dívají a tak jsem šla dál a zastavila jsem se až těsně před ní. Elfka - princezna vstala a ostatní poklekli. Já ale ne. Nebyla jsem její podřízená, naopak, z toho co ti elfové s luky říkali, ode mě něco potřebovala ona. Tak ať si uvědomí kdo jsem. Ovšem zbylí elfové si to zjevně nemysleli - dívali se na mě jako na malé nevychované děcko. Princezna se ale jen zasmála a rukou jim naznačila, že si mají stoupnout. Moc tedy jako princezna nevypadala. Měla krátké hnědé vlasy a světle zeléné oči. Na sobě neměla žádné drahé šaty, ale obyčejné brnění. Ne to středověké, těžké a nepraktické, ale spíš vyztužené šaty. U pasu měla dlouhou dýku a přes záda přetažený toulec s lukem. Kdybych ji potkala ani by mě nenapadlo, že je to princezna.
"Vítej v Elaru. Já jsem Ismira, Islandrijská princezna a poslední následnice trůnu, který je ovšem obsazený Igrelijčany. Ráda tě poznávám, Auressel."
"Auressel...?" co to mele? Já jsem přece Lily!
"Ano. Tak ti začali říkat mí lidé. Auressel. To znamená no... dost špatně se to překládá. Je to spojení tří slov : čarodějka, jitřenka a paprsek. Dalo by se říct Čarodějka jitřního paprsku." usmála se na mě " Mají tě rádi."
"Proč? Vždyť jsem jim moc nepomáhala. Párkrát jsem někoho uzdravila, semtam zahnala nějakou povodeň, Tolik toho nebylo." namítla jsem.
"To je dost. A navíc jsi nám pomáhala v boji proti Igrelijčanům."
"Cožeee? Pomáhala? Nikdy jsem jim nic neudělala. Tedy nic co by si nezasloužili. Nenávidí mě. Tak jsem jim prostě nepomáhala při přírodních katasrofách, toť vše." zas tolik jsem toho neudělala.
"I to nám pomohlo. Díky tomu jsme se udrželi o něco déle. Dávala jsi mému lidu naději." odpověděla.
Dávala naději jo? To zní dobře. A kde je háček?
"Ale.... také jsme doufali... že nám teď pomůžeš získat zpět naši zemi." Áááá tady máme háček. Proto ta sladká slovíčka. "Co přesně znamená pomoct získat zpět naši zemi?" nehodlám nikoho zabíjet, panebože! Já jsem křehká bytost, ani pavouka nedokážu zabít (co kdyby měl rodinu, a ta se mi pak přišla pomstít?!)
"Jsi člověk." no nekecej, fakt? Kdyby jsi mi to neřekla, asi bych si dál myslela, že jsem chroust! "Mohla by jsi nám zjistit, jak to vypadá ve městech a jaká je jejich ochrana." Hm... takže ze mě chcou mít špeha, jo? To jsem teda povýšila, z prodavačky v obchodě mé babičky na špeha jejího princeznovského veličenstva. Jen nevím jestli se mi ta změna líbí.
"Já se musím rozmyslet. Dejte mi čas."
"Dobrá. Ale prosím, rozmýšlej se rychle. Každou hodinu trpí elfové kteří nestihli utéct víc a víc, každou minutu je naše šance na jejich záchranu menší a menší."
"Já vím." otočila jsem se a zamířila k východu. Kdy už se sakra probudím?!
••• ♣ •••
Našla jsem si klidné místo u jezera. Konkrétně to, kde jsem se probudila. Bylo to celkem daleko od té jejich chatrče, která by normální kolaudací učitě neprošla, ale co, jestli mě potřebují tak si mě pak najdou.
Fakt je, že jsem nevěděla, co budu dělat. Chtěla bych jim pomoct, ale co když mě u toho zabijou? Bude to tak, že se jenom probudím, nebo zemřu i v našem světě? To mě štvalo nejvíc. Ta nevědomost.
Rozhodla jsem se, že se trochu proletím, a tak jsem požádala vítr, aby mi pomohl. Když jsem chytila balanc, zamířila jsem přímo za nosem, protože jsem stejně neměla ani šajn o tom, kde jsem. No, nějak se mi povedlo vyletět z lesa. Nevěděla jsem, jestli je to tu bezpečné a tak jsem vystoupala až do výšky kde mě nebylo vidět. Bohužel v tý výšce byla i pěkná zima. Letěla jsem si jen tak krajinou, když v tom jsem uviděla něco hrozného. Dole pode mnou byl důl. Nic s moderní technikou, spíš takový co se dají vidět v některých starých filmech. A pracovalo v něm malé elfské dítě. Mohlo mu být tak sedm, možná deset. Nosilo kameny od nějakého muže, snad svého otce přímo na obrovskou hromadu uprostřed. A že to byl pořádný kus cesty. Kolem hlídali strážní - podle postavy lidé - s něčím dlouhým a tenkým v ruce. Sletěla jsem trochu dolů a poznala bič. A ten člověk udělal něco, co by mě ani nenapadlo, že někdo dokáže - uhodil tím nechutným bičem to dítě, protože upadlo. Naštvala jsem se na 100 % a přivolala vodu, zemi a vítr. Nejdřív jsem s pomocí země vytáhla z dolu všechny zotročené elfy, pak jsem je díky větru odnesla o něco dál... no a pak jsem ten důl zatopila. Sorry lidičky, ale děti se nemlátí a otrokářství je zakázané. Tedy aspoň u nás. Slétla jsem dolů k těm lidem a vysvětlila jim (Hned po tom, co jsem jim výslovně nařídila, aby mi neděkovali, protože to by mě nešlo slyšet), že je zavedu k jejich princezně Ismiře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Melanie Melanie | Web | 23. července 2012 v 17:55 | Reagovat

Začíná se to zajímavě vyvíjet :-)

2 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 6. října 2012 v 10:13 | Reagovat

No ne vyvýjí se to slibně. Máš dar udělat to zábavný, čtivý.... Prostě krásně píšeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama