7) Setkání

18. července 2012 v 17:03 | Aravis |  Desire for blood
Rozběhla jsem se k lesu. Ale nakonec jsem u něj nezastavila. Zjistila jsem, že se mi při běhu lépe přemýšlí. Vběhla jsem do lesa a zároveň uvažovala o svém novém životě. Bylo tu pár věcí, které jsem si musela ujasnit. Tak třeba... jsem upír - to znamená, že nestárnu? Že mi bude navěky 14? Tak to je na nic.
No.. když jsem se dívala do zrcadla, vypadala jsem na 16, ale i tak to bylo žalostně málo. A nebo... jestli chci dál žít musím pít krev? Žádný jiný způsob není? Nějaká náhražka? Asi ne...
Navíc, co může holka jako já dělat? I kdybych se někdy dokázala ovládat natolik abych mohla mezi lidi, nikde mě nezaměstnají.
Tak to byly mé myšlenky zkrácené do pár odstavců. Nedokázala jsem uvažovat moc jasně, protože jsem měla strašný hlad. Vlastně žízeň.
Běžela jsem dál a náhle mi nějaká část mého vědomí (do té doby jsem ani netušila, že existuje) dala najevo, že bych se měla zastavit a porozhlédnout se kolem. Jako kdybych vycítila cizí přítomnost. Tak jsem se tedy zastavila, rozhlédla se a ztuhla.
Nedaleko mě byl potůček. A v tom potůčku a u toho potůčku někdo klečel a oplachoval si tvář. Člověk? Ne. Upír. Podle postavy a dlouhých rudých vlasů to byla dívka zhruba stejně stará jako jsem já. Všimla si mě? Mám utéct? Byla jsem zmatená. Do teď jsem kromě Crayových žádné jiné upíry nepotkala.
Než jsem se stačila rozhodnout co udělám dívka se otočila a zadívala přímo na mě. Takže si mě všimla. Pokusila jsem se na ni usmát, ale nějak mi to nešlo. Tak jsem jí jenom zamávala. Tou rukou ve které měla zapalovač. To asi nebylo moc přátelské gesto. Upírce se rozšířili oči, jak pochopila co držím v ruce a než jsem se nadála byla pryč. Asi si myslela, že ji chci zapálit nebo co.
Povzdychla jsem si a začala se vracet ke Crayovým. Ta rudovlasá upírka mi ještě pořád vězela v hlavě. Chtěla jsem zjistit kdo to je a chtěla jsem se jí omluvit - na kolik stejně starých upírek asi ještě narazím?
Rozhodla jsem se. Dokud tu upírku nenajdu a neomluvím se jí, případně nepřijdu na to, že je divná a nemělo cenu se jí omlouvat, přežiju. Včetně pití krve (fuj!) a toho všeho.
Mezitím jsem dorazila zpátky domů. Domů.. dá se tomu tak říkat? Je tenhle obrovský luxusní dům teď můj domov? Asi ano. Žádný jiný nemám.
Bezmyšlenkovitě jsem vešla dovnitř. Podle pachu jsem zjistila, že je doma jenom Sára. Zeptala jsem se jí na upírku z lesa.
"Ty jsi potkala Miu? Hm... moc toho o ní nevím. Pokaždé když jí někdo z nás potká při lovu tak uteče. Je jí asi patnáct. Tedy z lidského hlediska. Potlouká se tu už asi dva roky. Kde byla předtím to nevím." odpovídá mi.
To jsem se toho moc nedozvěděla. Ale nevzdávám se. "A nevíš ani kde žije?"
Sára kroutí hlavou. "Ne. Celý les znám jako svoje boty, ale nevím kde žije. Asi někde dál od nás." pak se ale usmívá. "Co že tě tak zajímá?"
"Narazila jsem na ni. Chtěla jsem jí zamávat, ale měla jsem v ruce zapalovač a asi jsem ji vyděsila. Ráda bych se jí omluvila."
"Aha. No být tebou nechám to plavat. Ona stejně není dvakrát společenská." podává mi sklenici "Dáš si?"
Sklenici jsem si vzala. Podle pachu i barvy poznávám, že jde o krev. Povzvedám sklenici a zavírám oči. "Na zdraví." Napila jsem se. Krev není vůbec špatná. Tedy když nemyslíte na to, že je to krev. Chutná jako.. nenapadá mě žádné přirovnání. Vlastně jedno ano. Chutná jako život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady Zet Lady Zet | Web | 18. července 2012 v 17:28 | Reagovat

Moc pěkné :) líbí se mi tvůj styl psaní.. když čtu povídky od někoho jiného na blogu přestávají mě bavit, ale u tebe ne. doufám že bude ještě pokračování! :D

2 Melanie Melanie | Web | 18. července 2012 v 17:59 | Reagovat

Je to dobrý :)

3 Aravis Aravis | Web | 19. července 2012 v 14:38 | Reagovat

[1]: Děkuju :) pokračování? No jedno už tady je ;)

[2]: Díky Mel. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama