3)Je libo vlka, jelena, nebo radši laň?

10. června 2012 v 20:08 | Aravis |  Desire for blood
Usmála se. "Myslím, že je zrovna čas k večeři..." přešla ke dveřím a počkala na mě.
Šla jsem za ní. Pomalu, stále ještě doufající, že je to jen noční můra.
Sára otevřela dveře. Vedl do luxusně zařízeného obýváku s krbem. Sára ale pokračovala dál, k proskleným dveřím, za kterými byl vidět temný les. Vyšla jimi ven a zastavila se na kraji lesa. Když jsem k ní přišla, znovu se na mě usmála a rozběhla se do lesa. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se také rozběhly, aby se mi neztratila z dohledu.
Byla jsem tak rychlá. Když jsem se na Sáru dívala vůbec jsem si toho nevšimla, připadalo mi to samozřejmé. Ale u mě... Nikdy mi tělocvik zrovna nešel, 60 metrů jsem uběhla stěží za 13 sekund, ale teď to bylo jiné. Tak osvobozující.Mohla bych takhle běhat až do konce života.
Sáru jsem doběhla až když zastvaila. Tázavě jsem se na ni podívala.
"Tady to bude stačit" usmála se, když o tom tak přemýšlím, ona se smála pořád. "Podívej" ukázala na louku před námi. "Támhle jsou nějaké laně a pár jelenů... A támhle smečka vlků. Fouká od nich k nám, takže nás necítí. Jinak by už dávno utekli. Můžeš si vybrat." úsměv. Zase.
"Já ale nevím co mám, éhm, dělat." zašeptala jsem.
"Nech se vést instinktem. Vyber si cíl a vyhledej jeho pach. Pak už bude všechno jen na tvých smyslech." poradila mi.
"Dobře. Myslím, že si vezmu nějakého vlka." zhluboka jsem se nadechla a ve vzduchu vyhledala pronikavý pach smečky. Moje oči ve smečce okamžitě našly nejslabšího jedince. Tmavě šedý, poněkud vychrtlý vlk. To nebude tsači. Hledala jsem dál. Světlá, téměř bílá vlčice. Asi z vedoucího páru smečky. To půjde. Snažila jsem se řídit Sářinou radou. Znovu jsem se nadechla a rozběhla směrem ke smečce.
Zvířata si mě okamžitě všimla a dala se na útěk. Vyhlédnutou vlčici jsem rychle oddělila od prchající smečky. Skočila jsem po ní, ale stačila mi uhnout a já minula. Pootočila jsem hlavou a podívala se jí přímo do očí. Chyba. Ten pohled mě připoutal k zemi. V těch očích bylo tolik strachu.
Narovnala jsem se a rozběhla pryč. Tohle nedokážu.
Aniž bych si to uvědomila, běžela jsem zpátky do domu Crayových.
Vběhal jsem dovnitř a vrazila do Petra. Rychle jsem uhla a otevřela první dveře, které jsem uviděla. Vešla jsem dovnitř a zamkla za sebou. Do očí se mi draly slzy. Proč já?
Nevím jak dlouho jsem tam seděla a brečela, ale nakonec mi slzy došly. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti. Byla jsem v kuchyni. Na co asi mají kuchyni? Naproti mě byla lednička. Nevím proč, ale zvedla jsem se a otevřela ji. Byla plná sáčků s krví.Šokovaně jsem ustoupila zpátky a hypnotizovaně na ni zírala. Něco mi říkalo, že ta krev je lidská. Kolich jich asi muselo umřít, aby se naplnily? Nebo dávali krev dobrovolně, domnívající se, že je nemocnice využije na záchranu životů?
Co tady vlastně dělám? Proč nejsem mrtvá, jako ostatní z toho autobusu?
---
Brečela jsem jako malá holka. Jako kdybych chtěla svými slzami naplnit vyschlé jezero. A bylo mi to jedno. Nechtěla jsem takovýhle život. Neprosila jsem se o něj. Máma nezemřela aby na svět přišla upírka. Zemřela protože mě milovala. Mě, člověka. To říkal táta, když ještě nevěděl, že se k ní brzo připojí. Kvůli mě.
To já jsem ho přemluvila aby jsme jeli na ten koncert. Nebýt toho, mohl ještě žít. Zemřel kvůli mě. Věci, které jsem si už dávno odpustila se vracely jako kdyby se mě ptaly co to tady vyvádím. Rozbitá hlava kamarádky, průšvih kterej kvůli mě kluci měli, když kryli že sem zdrhla z odpoledka.
Proč sem sakra nemohla umřít? Jako máma a táta. Jako oběť autonehody, stejně jako ostatní.
Přede mnou byla pořád otevřená lednička plná krve. Krve lidí, kteří se asi dobrovolně obětovali. Pro záchranu životů...lidí, nebo upírů?
Ležela jsem na zemi. Nevím jak, prostě jsem ležela. Uběhla hodina.
Dvě.
Tři.
Čtyři. Venku už bylo světlo. Takže teorie o rakvi a denním spánku je taky mylná? Škoda. Takhle to bude trvat dýl.
Pět. Do kuchyně někdo vešel. Petr? Sára? Nevím. Mluvil na mě. Nerozuměla jsem ničemu z toho co říkal.
Šest.
Sedm. Zase odešel.
Osm. Vrátil se. Otevřel ledničku, která se mezitím zavřela a vytáhl sáček krve. Rozlil ho do dvou skleniček. Jednu postavil přede mě, pak si sedl a před sebe dal druhou sklenku. Byl to Petr.
Devět. Deset. Jedenáct.
Bolest v krku začínala být nesnestelná. No a co? Já to vydržím. I když to docela bolí.
Dvanáct. Posadila jsem se naproti Petra a začala mu zírat do očí.
Třináct. Au. Celkem to bolí. Petrovi začaly oči ujíždět ke skleničkám. Měl hlad. Povzdychla jsem si. Co tím sleduje? Jak jsem vzdychala ucítila jsem krev. Voněla tak sladce. Chtělo se mi řvát. Krk jako by mi hořel. Bylo to nesnesitelný.
Čtrnáct. Asi. Petr odešel. Zachvíli ale přišla Sára.
"Hele doopravdy nevím, co tím sleduješ. Chceš se zabít? Fajn. Ale jsou i lehčí způsoby." odmlčela se a podívala se na mě. "Aha. Ty to nechceš mít lehčí, co? Ok. Ale běž laskavě trpět někam jinam. Petr má hlad. On neloví, víš? Nedokáže to. Jako ty. Myslela jsem, že ty budeš jiná, silnější, že pochopíš, že i takhle se dá žít. Ale zjevně nic nechápeč, co? Dobře. Na." hodila mi zapalovač. "Hoříme celkem rychle. A bolet to bude, to se neboj. Jenom mi prosím nepodpal dům. Běž s tím někam, kde není nic co by mohlo chytit." odešla a nechala mě tam s mou bolestí a zapalovačem v ruce.
Pootočila jsem uzávěrem. Takže můžu uhořet?
Zajímavý.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Melanie Melanie | Web | 10. června 2012 v 20:34 | Reagovat

Dělej, piš, piš!

2 Aravis Aravis | 10. června 2012 v 21:34 | Reagovat

To zní skoro jako kdyby si mě napomínala... :D Ale píšu ;) A sorry, že sem teď dlouho nebyla na tvým blogu.. nestíhám :/

3 Erisdar Erisdar | Web | 17. června 2012 v 10:04 | Reagovat

Náádheraaa! Piš, piš, piš!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama